Co se mi honí hlavou

Živá voda… To je to správné vyjádření toho, jak jsem se taky já cítila po dnešní mši svaté u nás v bazilice. Bazilika na Starém Brně prochází v tomto měsíci velkými změnami. Myslím, že nikomu z nás farníků neušlo, že posledních pár měsíc se nám tam začali motat noví řeholníci. Kdo to je? Proč neslouží mše, oni jsou cizinci, že mají přízvuk? Odkud přišli a proč? Nejen já jsem si pokládala tuto otázku. Dvacet let beze změny je opatem na Starém Brně otec Lukáš Evžen Martinec, který je znám veřejnosti také tím, že žehná novým tramvajovým vozidlům, když poprvé vyjedou do ulic.

No ale před 14 dny nás zasáhla nečekaná zpráva, že on už u nás končí. Najednou nejsme jediné augustiniánské opatství na světě, jak tomu bylo od 18. století, ale jsme augustiniánský klášter jako každý jiný třeba - v Praze, otec opat si bere dovolenou a v Brně se o nás bude starat nový otec převor.

No ale pro o tom píšu a jak to působí na mě? První pocity jsem měla dost smíšené, protože jsem za svých 20 let taky zvyklá na tom, jak to v naší farnosti chodí a že máme našeho otce opata. No ale pak jsem si uvědomila, jak jsem vlastně v té naší farnosti celých dvacet let trochu smutná. Aspoň když pravidelně chodím na jedenáctou na mši. Několik let k nám dojížděl sympatický dominikán, kterého jsme měli moc rádi, který se s námi zdravil, na křesťanský Silvestr nás pohostil v orlovně, na kterého se stály fronty před kostelem. No ale ten nám byl odejit – a to doslova. Nevěděli jsme proč a co provedl, že najednou musel pryč a nikdo nám k tomu nnic neřekl. Za něj jsme dostali otce, který nás jenom káral a vyzýval k obrácení… Necítila jsem se dobře. A ani on pro nás neměl hřejivé slovo. Taky odešel beze slova. Potom přišel poslední farář, který sloužil ty „jedenácté“. Byla to pozitivnější změna, ale přesto si pro nás nenašel skoro nikdy to „teplé lidské slovo“. Vzpomínám si, že jsem ho viděla usmívat se za ty dva roky (možná víc) jenom 2x. Moje kamarádka nazvala tento jeho postoj k nám takový „ledový“. Ale já jsem se tak opravdu cítila. Snažila jsem se v každé promluvě najít něco pěkného a dobrého, povzbuzujícího, dost často jsem taková slova nacházela, ale přesto mezi námi farníky a jím nebyl žádný osobní kontakt. Jako by mezi presbytářem a námi byla tlustá skleněná stěna, kterou otec rozbíjel jen, pokud nám podal svaté přijímání. A pak odešel, kdo ví kam, bez rozloučení…

No ale dneska – pozor! – dneska jsme měli u nás oficiální jmenování nového faráře. Kvůli této příležitosti se měl dostavit i brněnský děkan otec Václav. No ohromně jsem se na tu mši těšila, opravdu. Tušila jsem v ní naději, že konečně nám někdo něco řekne, co se tu děje, jak to je a kdo to je, kdo vlastně přišel mezi nás. No a dnes konečně přišel ten den. Průvodem k oltáři kráčeli ne dva, ale dokonce hned čtyři kněží, kteří se dnes účastnili mše svaté. V čele samozřejmě otec Václav, který hned po úvodním kříži nás srdečně pozdravil a laskavě nám vysvětlil, jaký je jeho úkol dnes. Každou formální část procesu předávání farnosti (jako bylo předávání klíčů, obnovení kněžského slibu apod.) současně okomentoval a povzbuzoval tím našeho nového otce Vita a také nás farníky. V závěru nás také přišel pozdravit otec Antonio, kterého si dokonce pamatuji, když před 15 lety u nás v bazilice působil. Přišel nás pozdravit a povzbudit k nové změně a také se rozloučit s otcem Vitem, po kterém přebírá teď farnost v Praze. Nakonec nám řekl pár slov také sám otec Vit. I když nemluví dobře česky, já věřím tomu, že společnými silami, se vstřícností a láskou, se jako farnost se znovu otevřem k sobě navzájem tak, jak o tom otcové dnes mluvili a že třeba začne naše farnost růst duchovně skrze nové vztahy a společenství, které mi právě těch 20 let v naší farnosti tolik chyběly. Novou touhu a naději jsem ucítila zvlášť pak, když nás brněnští augustiniáni pozvali již tento první postní týden na společné setkání mladých a jindy také dospělých farníků.

Já jsem vždycky chodívala na tu „jedenáctou“, proto se dělím o tento svůj pohled na celou věc. Věřím tomu, že spousta farníků ty léta prožívala jinak, navíc, pokud se s otcem opatem dobře znali. Já se těším na tuhle novou dobu a beru ji jako nové pozvání a nabídku a naději, že se o naší farnosti už třeba nebude mezi některými s lehkou ironií povídat jako o „diecézi a v diecézi“. Konečně s námi farníky dnes (na „jedenácté“) na mši otcové skutečně komunikovali a vycházeli nám vstříc zpoza té „tlusté skleněné stěny“ presbytáře. 

Živá voda… To je to správné vyjádření toho, jak jsem se taky já cítila po dnešní mši svaté u nás v bazilice.