Po pěti dnech strávených na duchovní obnově ve Zlatých Horách na poutním místě Maria Hilf sedím v autě, jedu s ostatními sestrami do Brna a přemýšlím, co mi těch pět dní vlastně dalo. Jestli to bylo zase jenom nadšení, pěkná slova, podle kterých je ale mnohem těžší se řídit než je poslouchat… O čem budu vykládat? Co budu šířit, co jsem načerpala? Co mě duchovně obnovilo?

A pak mě napadlo, že vlastně s milosrdnými sestrami je pro mě nejtěžší být pokorná. Být pokorná, otevřít se jejich milosrdné lásce a pozornosti, kterou chovají ke všem bez rozdílu, přijmout ji a snažit se být k nim taky taková. A být poslušná, dělat to, co zrovna děláme. Jít tam, kam ostatní, řídit se podle řádu, který jsme dostali. Celý rok jsem se těšila na to, že až bude den, kdy vyjdeme do okolí a budeme rozjímat, vydám se na svoji oblíbenou skálu, která je pro mě svatyní a kde jsem si byla jistá, že by se mi nejlépe rozjímalo. Ale sestřička mi to místo zakázala. Bála se o mě. Jak pro mě bylo těžké přijmout to, že by se mi opravdu mohlo něco stát, i když se snažím šplhat tam nanejvýš opatrně. Moc mě to mrzelo. Ale musela jsem to přijmout a zachovat se podle toho. Nějakou chvíli jsem se sebou bojovala, než jsem vymyslela jinou alternativu, nějaké jiné místo a přestala se v duchu zlobit. A pak jsem Pána Ježíše prosila, aby mi takové místo ukázal.

A podobné odepření, sebezapření jsem musela projevit i na cestě do Brna. Měla jsem naplánovaný celý večer. Protože táta dneska letěl balónem, tak jsem se moc těšila, že se na něho půjdu podívat, až přijedeme. Že to krásně stihnu.

Ale zdržely jsme se kousek od Karlovy Studánky v jedné vesničce. Sestřičky nám koupily zmrzlinu. Nechtěla jsem zmrzlinu, chtěla jsem hlavně, abychom dojely včas… Teď tu stojíme a čekáme. Pak sestřička konečně zkusila nastartovat a … Nešlo to! Pedál s plynem vůbec nereagoval, nemohly jsme se vůbec rozjet! Zůstaly jsme stát uprostřed vesničky vedle silnice a nemohly jsme se rozjet! Co bude? Svatý Kryštofe… Nic. Prostě jsme zůstaly stát. Pane Bože, co mi tímto chceš říct? Proč jsi nás tu nechal? Proč zrovna teď? Proč bych neměla stihnout tátu a balón? Jaký má tohle význam? Cítila jsem, jak mi začínají vlhnout oči… Nechtěla jsem s nikým mluvit. Ten vnitřní boj a strávit to, co se děje a proč. Tak jsme se zeptaly paní, která šla okolo, co dělat a ona nám poradila zeptat se v hospodě, jestli tomu někdo nerozumí. Skutečně později přišel šikovný dědula, který se vyznal v autech a pravděpodobně pracoval jako automechanik a bez řečí odklopil kapotu a začal to naše devítimístné autíčko studovat. Pak si na to ještě přinesl tašku. Tu něco povolil, tu něco vytáhl. Ale pak zjistil, že telefonování do autoservisů se nevyhneme, protože tohle je v elektronice a musí se to přes počítač. Tak jsme volaly 1188 a dostaly jsme jedno číslo, pak jsme zkusily druhé číslo – taky bylo zajímavé pozorovat, že si ten pán v telefonu s každým tykal, protože se prostě v okolí všeci znají. A další číslo. A tihle byli na dovolené, k těm bychom museli zajet, těmto nefungovala odtahovka… Co se dá dělat? Co s námi zamýšlíš?

„Dovolte sestry, abych vás pozdravil,“ ozval se za námi další pán, který přijel na kole. „Takové shromáždění jsme tu ještě neměly.“ A taky se vyptával, odkud jsme, kam jedeme a pak taky pochopil, že tu nestojíme úplně náhodou už takovou dobu. Pak ho napadlo, že nám dá číslo na jednoho pána tady odtud. Že ten má kontakty, že tady každého vytáhne z bryndy, že nám třeba taky pomůže. Tak jsme znovu volaly. Pomalu nezbývalo, že auto by muselo jít do servisu až zítra do Bruntálu (zhruba 17 km odtud). Ten pan, kterému jsme volaly, prej má prázdný penzion. Zítra ráno jsem chtěla jít s kamarádkou na mši k nám na Bigy. Taky jsme se už dlouho neviděly… No, tak mše jsou v Brně i večer, no. A pak nakonec, že by snad odvezl šest lidí do Brna. Mezitím sestřička ještě stihla zkontaktovat našeho otce, který nás svým slovem provázel na duchovní obnově. Náhodou byl ještě autem někde poblíž, protože tu měl v okolí návštěvy. A ten by snad mohl vzít další tři lidi. Že bychom se do toho Brna dneska nakonec dostaly? Cítila jsem tu tíhu, která ze mě padala. Dojedu domů už dneska! Sice nevím, s kým a kdy, ale dojedem! Ale budu se bát o ty ostatní, co tu asi zůstanou kvůli autu. Tak už v tom začínám nacházet ten smysl! Ukázat nám, že vzájemná pomoc mezi lidmi existuje, že nám posíláš „svoje“ lidi na pomoc, žes nás nenechal s porouchaným autem trčet někde v lese. Že se tu k nám všichni sešli a snažili se nám pomoct.

A pak přijelo auto. To zrovna přijel pán s klučinou, který bydlel v tom domě, před kterým jsme stály. No a ten pán na tom kole k němu hned přistoupil a něco do něho začal mluvit a pak přišel k nám, no a že on těm autům taky trochu rozumí a že by se na to mohl podívat. Už jsme si v duchu ale stejně říkaly, že se na to už koukal ten jiný soused a myslím, že jsme tomu nevěřily, že by s tím autem ještě něco zmohl. Odklopil kapotu, něco tam „zakouzlil“, sedl do auta, nastartoval a… SLYŠELY JSME, JAK SE PLYN CHYTL! Slyšely jsme to správné vrčení! Šlo s tím couvat, šlo se s tím otočit, šlo se s tím rozjet! JAK TO UDĚLAL? To já prostě nechápu! Říkal něco, že to prej bylo v kontaktech. To prostě není možný! Pořád to nechápu! A pak jsme jely těch 130 km bezpečně až do Brna! Hej Pane Bože, jako seš fakt borec. Sice si nebudu moct odpovědět na to, proč jsem nemohla stihnout tátu a balón, ale tohle byl můj nejsilnější zážitek z celé duchovní obnovy. Ponořit se do Božího řízení, plně mu důvěřovat, odevzdat se, modlit se, když je to potřeba (a nejet tehdy, samozřejmě), smířit se s tím, že naše plány nemusí být Jeho plány… A kdyby nepřijel ten pán na tom kole! Nedokážu si představit, jak by to všechno dopadlo. Díky!!!

„A pomodlíme se Radostný růženec, protože nám Pán Bůh udělal ohromnou radost.“