Kráčím, neboť jsem v podstatě poutník, který hledá Boha.
Kráčím spolu s ostatními, neboť máme jediný společný cíl.
Kráčím pod sluncem, pod deštěm, pod Jeho pohledem.
Kráčím a chci otevřít svoje nitro Bohu, aby si On ve mně udělal svůj příbytek.
Kráčím v námaze, neboť chci zadostiučinit za svou povrchnost, lhostejnost a všechny své hříchy.
Kráčím ve společnosti Panny Marie, která se dala na cestu, utekla do Egypta, šla tři dny cesty…
Kráčím k večerní Eucharistii, k hostině věčného Poutníka z Emauz.
Kráčím v tichu, abych se naučil poslouchat své srdce, kroky druhých, přírodu, Boží ticho.
Kráčím, abych se naučil objevovat krásu skrytou v každé maličkosti.
Kráčím, neboť chci vyprosit v pokoře milosti pro sebe a pro druhé.
Tato slova nás provázela každý den. Když člověk jde s touto modlitbou na pouť, zdá se, že musí být všechno v pořádku, že jít v pokoře a pod Božím dohledem je tak krásné a jednoduché. Jak ale bylo mnohdy těžké naplnit všechna tato slova.
Cestu na Velehrad jsme měli rozvrhnutou na 4 dny. První den nás čekal přechod Brna, abychom se dostali až do Prace, kde nás vřele přijala jedna rodina, u které jsme přespávali. V kostele jsme společně slavili první mši svatou. Při obětních darech jsme obětovali také boty jako symbol toho, že jsme poutníci. Ve dnešním čtení nás provázela myšlenka probudit Ježíše v nás (Mt 8, 18-27). Při večerní adoraci jsme prosili za proměnu našeho kamenného srdce na srdce lidské a vroucí.
Znovu říkám, že ne vždy bylo snadné zamyslet se nad slovy Vademeca poutníka a odevzdat celou cestu Bohu. Druhý den nás čekaly převážně frekventované silnice, nemluvě o E50, kde už z našich úst místo slov pokory zaznívala i horší slova. A to horko… V těch chvílích jsem se mnohokrát zaříkávala, že příští rok zcela určitě nikam nejdu. Navíc když už po prvním dnu jsem si musela oblepit puchýře náplastmi. Čtyři dny můžou být málo, ale myslím, že jsem zjistila, že na takovou malou proměnu každého z nás těch pár dnů stačilo. Určitě na to mělo vliv, že terén se nám každý den zlepšoval a zlepšoval, poslední den jsme šli dokonce místo rozpáleného pole nebo asfaltu po lesích. Ale jak jsme se blížili do cíle, dokázala jsem najednou tu tíhu baťohu a svých myšlenek lépe snášet, konečně se zamýšlet nad tím, proč jdu pěšky na Velehrad, za co obětuji já sama tuto pouť. Tohle vědomí mi pomáhalo vycházet pak každý kopec, procházet po rozpálené polní cestě, vydýchávat se na na 35°C ve stínu. Navíc jsme se začali navzájem trochu poznávat, více snášet na druhých třeba něco, co nám na nich první den vadilo, protože jsme se měli možnost navzájem poznávat z více stránek. Nakonec se z naší celé skupiny 8 poutníků s otcem Angelem stala dobře sehraná parta lidí, které neváhala pomoci si navzájem, podpořit se, čekat na sebe. Nezažila jsem jinou „štreku“, kde bychom byli tak sehraní a byli k sobě vzájemně ohleduplní. A pro mě je čekání ostatních na mě důležité, když chodím furt jedna z posledních! :) A myslím, že příklad pokorného otce Angela, který se nepřestával ve své červené kšiltovce Nike nikdy usmívat, nám taky přidával spoustu síly a motivace překonat všechny težkosti na cestě. „Andiamo ragazzi!“
No a posledních 7 km jsme se společně modlili křížovou cestu. Těch posledních 7 km, kdy jsme šli po Chřibech nahoru a dolů, lezli skoro po čtyřech mezi skalkami, šplhali do kopců. S těžkým baťohem na zádech, který se zarýval do spálených ramenou nebo bolavých beder, a za ty dny s tak bolavýma nohama, nesli jsme společně s Kristem svůj kříž spolu s našimi oběťmi a trápeními, které jsme přinášeli od prvního dne naší poutě.
A pak tam byl! Velehrad! Stáli jsme na kopci a pod námi byl Velehrad jako na dlani (ano, je tam keška Velehrad na dlani! :)). Náš cíl. Poslední den! Už jsme ušli tak 70 km a jsme tady! Když jsme dorazili, právě začínala mše svatá. Tak za tímto cílem jsme sem přišli. Do baziliky Nanebevzetí Panny Marie, která nás provázela celou pouť od Brna, v Bučovicích, ve Sřílkách a teď tady.
Nebudu raději popisovat své dojmy z příchodu mezi kolotoči a stánky připravenými na sobotní a nedělní slávu, protože všechny tyto dojmy vyrovnal konec naší pouti. Po večerním růženci jsme zakončili naši společnou cestu taky v hospodě a ráno jsme společně oslavili vlastní mši svatou s otcem Angelem v té veliké bazilice. A pak už jen společné foto, poslední zmrzlina a rozloučení… Každý teď už budeme mít vlastní program.
Grazie e arrivederci!!!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.